Image Image Image Image Image Image Image Image Image Image

ArtBlog.sk – Hudba, Film, Divadlo, Literatúra | December 16, 2017

Scroll to top

Top

Klaus Mann – Mefisto

Klaus Mann – Mefisto

| On 27, Sep 2010

Mefisto – román jedné kariéry

Román Mefisto patrí k najvýznamnejším dielam Klausa Manna a zároveň k najslávnejším literárnym kauzám dvadsiateho storočia. Táto ostrá protifašistická satira nám predstavuje významného nemeckého herca Hendrika Höfgena, ktorý začína svoju kariéru medzi dvoma svetovými vojnami v dobe zanikajúcej Weimarskej republiky a pokračuje po vzniku Tretej ríše v roku 1933. Opisuje silnejúci vplyv nacistov v Nemecku z pohľadu zákulisia vtedajšieho umeleckého sveta. Mnohé postavy príbehu majú reálnu predlohu (síce tu vystupujú pod inými menami, ale je jasné, koho zobrazujú) a tak sa tu stretneme okrem iného s Hermannom Göringom, Marlene Dietrichovou, autorovým otcom Thomasom Mannom, či Josefom Goebbelsom. Najvýznamnejším zo všetkých je však významný nemecký herec Gustav Gründgens, miláčik nacistického publika a aj po vojne úspešný herec, ktorý Klausovi Mannovi poslúžil ako predloha pre hlavnú postavu. Jeho vrcholnou úlohou bol práve Mefisto.

Hendrik Höfgen je zo začiatku len priemerný provinčný herec Hamburgského divadla, tak trochu egocentrický, ambiciózny, snívajúci o sláve a kariére v Berlíne a zároveň presvedčený komunista. Pomaly sa stáva miláčikom publika a s pomocou Dory Martinovej (Marlene Dietrich), hviezdy berlínskej divadelnej scény, sa nakoniec do Berlína aj dostane. Nástup nacionálneho socializmu pre neho však znamená škrt cez rozpočet, keďže svoje komunistické zmýšľanie nikdy neskrýval, a tak radšej utečie do Paríža. Keď si však zaistí priazeň milenky ministra letectva (Hermann Göring), víťazoslávne sa vracia do Berlína, kde na neho čaká divadelná úloha jeho života: Mefisto v Goethovom Faustovi. Pre úspech, slávu, kariéru a lásku publika obetuje svoje princípy, názory, presvedčenie aj súkromie a stáva sa z neho hviezda nacistického divadla.

“Divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo! Žádný režim se beze mne neobejde!”

Keď mu však Hermann Göring ponúkne významné miesto divadelného intendanta, Hendrik váha. Ak by ho prijal, znamenalo by to totiž, že sa stotožnil s režimom, a to úplne vedome.

Bohové se hádali. Z celé záležitosti se stala mocenská a prestižní otázka mezi ministrem propagandy a ministerským předsedou, mezi chromým a tlustým ministrem. Hendrik vyčkával – a nebylo mu jasné, jaký výsledek má přát této hádce bohu. Na jedné straně vyhlídka na intendanturu mocně dráždila jeho ješitnost a touhu po uplatnění, na druhé straně měl pochybnosti. Bude-li v tomto státě zastávat vysoké veřejné místo, ztotožní se zcela a navždycky s režimem; spojí svůj osud na život a na smrt s osudem krví potřísněných dobrodruhu. Je to jeho přání? Byl to jeho úmysl? Neozývaly se hlasy v jeho srdci, které ho varovaly před takovým krokem? Hlasy špatného svědomí a zároveň hlasy strachu…?

Neváha však dlho a svoj hlas svedomia umlčí – túžba po uznaní a sláve je predsa len silnejšia. Dora Martinová medzitým z nacistického Nemecka emigruje a nemecká propaganda zakáže jej filmy.

Dora Martinová prožívala v Londýně a v New Yorku svůj druhý vzestup, nový triumf, jenž předčil a zastínil všechny její berlínské úspěchy.(…) Židovské herečce, kterou vyhnali z Berlína, vzdávala čest a poctu společnost obou anglosaských hlavních měst.

V Berlíně dávali anglický film, v němž hrála hlavní úlohu. Ale jen několik dní, pak došlo ke skandálu. Ministr propagandy nařídil „spontánní pobouření!. Oblekli SA-many do civilu a poslali je do biografu. Když se na plátně objevila tvář Dory Martinové ve velkém záběru, začali mladíci, které rozsadili v celém sále, pískat, jódlovat a házet smrduté bomby. „Nechceme už v německém kinu zatracené židovky,“ řvali pobudové, převlečení za diváky. Muselo se rozsvítit a představení muselo být přerušeno. Zvědavci a odvážlivci, kteří přišli na toto podezřelé představení, opouštěli biograf v panické hrůze. Kdo z prchajících vypadal židovsky – a přišlo hodně židu podívat se na Doru Martinovou – byl zadržen a zbit.

Mefisto nás odkazuje na hru Faust o zapredaní duše diablovi. Je to metafora zobrazujúca kariéru Hendrika Höfgena (a Gustava Gründgensa) a zároveň je to aj ich vrcholné predstavenie. Hendrik sa kvôli svojej ctižiadostivosti a túžbe po sláve neváha podriadiť režimu. Keď však jeho priateľa, tiež herca, zavraždia, začne si pomaly uvedomovať, akú cenu musel za svoj úspech zaplatiť.

“Co ode mne lidé chtějí? Proč mě pronásledují? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť jsem přece jen docela obyčejný komediant!”

Klaus Mann napísal Mefista v exile v Holandsku, kam emigroval po nástupe nacizmu v Nemecku. Podtitul knihy Román jednej kariéry sa vzťahuje ako na kariéru hlavnej postavy, tak aj na skutočný príbeh Gustava Gründgensa. Je smutným paradoxom histórie, že práve Gustav Gründgens so svojimi vplyvmi a kontaktmi stál za zablokovaním vydania knihy v Nemecku, čo sa Klaus Mann dozvedel krátko pred svojou smrťou a doteraz sa špekuluje, že to bola tá povestná posledná kvapka, kvôli ktorej skončil svoj život. Klaus Mann, zničený neúspechmi svojich kníh a dezilúziou z povojnového vývoja, spáchal v roku 1949 v Cannes samovraždu a tak sa vydania Mefista v rodnom Nemecku nedočkal.

Mefisto je vynikajúce čítanie, čo je len zosilnené jeho autobiografickými črtami. Je to román o tom, čo človek dokáže obetovať v honbe za slávou a ako dokáže nevidieť skutočnosť okolo seba, ak ju vidieť nechce.

Měsíce uplývají, minul rok 1933. Veliký rok, možno-li věřit žurnalistům, jimž diktuje jejich mínění a smýšlení ministerstvo propagandy; rok splnění, triumfu a vítězství; rok, v němž procitl německý národ, rok, v němž slavně nalezl cestu sám k sobě a k svému vůdci. Radostný, skvělý rok pro herce Höfgena, nesporně.

Román Mefisto vyšiel v Československu už v roku 1937, len rok po jeho exilovom vydaní. V Nemecku sa ho kvôli Gustavovi Gründgensovi podarilo vydať až v roku 1956. István Szabó natočil podľa knihy rovnomenný film v roku 1981 s Klausom Maria Brandauerom v hlavnej úlohe. Tento film získal Oscara za najlepší zahraničný film a pripomenul Klausa Manna európskemu publiku.