Image Image Image Image Image Image Image Image Image Image

ArtBlog.sk – Hudba, Film, Divadlo, Literatúra | September 24, 2017

Scroll to top

Top

Arnošt Lustig – Krásné zelené oči

Arnošt Lustig – Krásné zelené oči

| On 16, Sep 2010

Tento román významného českého spisovateľa Arnošta Lustiga je vysoko a veľmi pozitívne hodnotený v USA aj vo Veľkej Británii, kde vyšiel prvýkrát v roku 2000. V roku 2003 ho nominovali na Pulitzerovu cenu. Zelené oči má mladá Kůstka, Hanka Kaudersová, ktorá sa v pätnástich dostala s rodinou z terezínskeho geta do koncentračného tábora Auschwitz-Birkenau, a ako jediná ho prežila.

Ako napísal sám autor, je to príbeh o láske tak, ako je to aj príbeh o zabíjaní, o jednej z jej mnohých tvárí (nepovedal obersturmführer Sarazin Kůstke pri súloži, že zabíjať je pravda a všetko ostatné sú len žvásty?). Je to o poľnom nevestinci pri rieke San. O tom, čo môže za dvadsaťjeden dní prežiť pätnásťročné dievča. Čo s tým urobí pamäť, zabudnutie. Ako môže človek po jednom dni zostarnúť o tisíc rokov.

Kůstka prežila v Auschwitz-Birkenau osemdesiat dní. Väčšina deja sa však odohráva až počas dvadsaťjeden dní, ktoré strávila v poľnom nevestinci a do týchto osemdesiatich dní sa vraciame len prostredníctvom spomienok a zlých snov.

Kůstka usínala s obrazem frauenkonzentrationslageru a rampy v Auschwitz-Birkenau, kde byla s matkou, bratrem a otcem. Otec vešel do drátů s vysokým napětím. Zkrátil svou bolest. Prodloužil její? To poslední, co z Ramona viděla, byla jeho záda, rádiovka, šos jeho hnědého zimníku. Zatvrdila se ke všemu, co je oslabovalo. Soustředila se na to, jak vydržet.

Otevřela oči a v uších ji zněla slova Poláka na rampě v Auschwitz-Birkenau, když vystoupili z vagonů; hluboký prsní hlas ramenatého zřízence komanda Kanada, který v chůzi nabádal matky: „Dejte děti babičkám“. Až když minula německé doktory na konci zástupu, kteří rozdělovali lidi vlevo a vpravo, to ve frauenkonzentrationslageru rozluštila: stařeny a děti šli rovnou z rampy do plynu.

Měla noci, kdy nemohla spát a představovala si, jak se zpomalil čas pro lidi v plynové komoře, když už nemohli dýchat a každý zlomeček vteřiny se zdál nekonečný. V duchu se ptala, má-li vůbec právo žít, když všichni, které znala, včetně matky, otce a bratra a strýců a babiček a tet nebo dědečků, už nejsou.

V Auschwitz-Birkenau pracovala pre doktora Kruegera, ktorý robil lekárske pokusy na väzňoch a ktorý ju aj sterilizoval. Potom, ako doktor Krueger v rýchlosti transplantoval omrznutému dôstojníkovi Waffen-SS tridsaťcentimetrový kúsok kože vyrezanej zo židovského podčloveka, okamžite ho za túto neslýchanú nehanebnosť prevelili na frontu. Pre Kůstku to znamenalo pohromu vo forme neistej budúcnosti, ktorá v Auschwitz-Birkenau nikdy nebola dlhá.

Skončila s úklidem ordinace, vytřela vlhkým hadrem krev z dlaždic, vyleštila nástroje. Sedla si, s rozumem u konce. Co bude ráno, až místo Kruegera nastoupí jiný lékař? Jiný personál si radši ani nechtěla představit. Plyn, pak komín. Byla v ordinaci, snad v celém baráku, najednou nějakým nedopatřením, sama. Zhasla. Okna se utopila ve tmě. Byla to jedna z nocí v Auschwitz-Birkenau, kdy šero neznamená jen úbytek světla, ale tmu, která nastane na konci světa, s koncem posledního člověka, posledního stromu, poslední hvězdy. Obestřela ji, prostoupila jí rozum, srdce, duši a tělo. Jakkoli už byla v Auschwitz-Birkenau osmdesát dní, co se tu dělo, přesahovalo její schopnost pochopit.

Mala však šťastie, tej noci vyberali z árijských dievčat novú skupinu pre poľný nevestinec. Povedala, že má osemnásť, zaprela, že je židovka, a tak sa dostala do vagónu smerujúceho mrazivou nocou k rieke San. Do Feldbordell Nr. 232 Ost, kde musela každý deň obslúžiť dvanásť, niekedy pätnásť, nemeckých vojakov. Dôstojníkov. Príslušníkov SS. Jeden jej povedal, že sa nepokladá za vraha. Bojuje vo vojne, pretože musí. A že je svojím spôsobom krásne musieť. Hneď prvý večer jej vytetovali na predlaktie a na brucho Feldhure, poľná kurva, aby sa jej nechcelo utiecť.

Rýchlo zistila, že ak chce prežiť, musí si neustále pripomínať, že v Nemecku je lepšie byť zlá prostitútka než dobrá židovka. Nedokázala si odpovedať na otázku, prečo nechce zomrieť. Ako dokáže zniesť pocit, že ide do postele s nemeckým dôstojníkom. Či sa dopustila hriechu tým, že chce len žiť. Mala si zvyknúť, že slúži vrahom v tom najintímnejšom? Ako sa mala prinútiť, aby na to nemyslela každý zlomok sekundy?

Měla mu říct ano, jawohl? Slyšela o trestech za prznění rasy. O zákonu na ochranu německé krve. Němci trestali v lágru každou lež výpraskem. Od vězňů vyžadovali naprostou a bezpodmíněčnou pravdu. Její lež by potrestali provazem, kulkou nebo sekerou, jistě plynem. Nikdo, kdo prošel Auschwitz-Birkenau, si neušetřil představu cyklonu B v chřípí, na patře, v očích. Ten první doušek, po němž se začne člověk dusit a dávit, než mu vylezou oči z důlků, ukouše si prsty, prasknou mu plíce. Obraz na sebe natlačených těl. Co přišlo potom. Zašlapané děti na podlaze, když po sobě lidi lezli, aby se vyšplhali ke stropu, kam se plyn dostal naposled.

O čem s ním měla nebo mohla mluvit? O svých dvanácti vojácích denně? Měla mu vyprávět, jak jí při tom do spánků buší krev? Měla ustavičné výčitky svědomí. Hrůzu z prozrazení. Při každé souloži byl při tom otec, matka, bratr. Přicházeli, aby je nezapomněla – a aby ji soudili. Měla být ráda, že jsou už po smrti? Nebyla to jejich vina, že byla tady. (Ani že byli mrtví.) Snad to není jen hřích, oslovovala otce. Byla to nutnost, chci-li žít. Jsem tu ze své vůle, ujišťovala matku. Nechtěla do plynu.

Poľský statok, ktorý slúžil ako Feldbordell, bol pred tým sídlom organizácie Lebensborn, prameňa života, pre upevnenie nemeckosti a utuženie rasy. Počúvali pri tom hudbu Richarda Wagnera a dívali sa na portrét Hitlera a výjavy z germánskych dejín a mocných teutónskych bojovníkov; obnažené ženy a ich bacuľaté deti sa hrali na balvanoch s veľkými psami a vlkmi. Deti narodené z tohto styku mali v papieroch: Vater – Deutschland, Mutter – Deutschland. Očakávalo sa, že z nich vyrastú mocní nadľudia. Aká irónia, že po Lebensborn sa bývalý poľský statok zmenil na nevestinec pre Waffen-SS. Feldbordell Nr. 232 Ost viedla madam Leopolda Kuliková, sama Poľka.

Poslední den před evakuací Nr. 232 Ost, než ji postavili ke zdi, pár kroků od polní kuchyně, a než jí první salva roztříštila zuby, řekla madam Kuliková, že v hloubi své duše nečekala nic lepšího. Předtím jí řekla: „Ber život tak, jak jde, jinak tě převálcuje. Všechno je normální. Ničemu se nediv. Křivda? Na tu kašli. Všem se křivdí. Tak to strávíš, jinak se zalkneš.“ Strávila toho asi víc než ostatní.

Po evakuácii sa Kůstke podarilo utiecť z kolóny a na vagóne s uhlím sa dostala do Maďarska, kde desať dní zostala u rabína, ktorému porozprávala svoj príbeh. Rabín, ktorý po tom, čo počul už prvý deň, nemohol jesť, a po tých desiatich dňoch bol už na pokraji šialenstva.

Kdyby mohl, vstal by od stolu naproti ní, udělal by pár kroků ke zdi, rozhrnul by ten těžký, trochu zaprášený nachový závěs, otevřel okno a volal by do světa: „Nechoďte, nemnožte se!“

Po vojne odpovedala na otázku, čo sa naučila v lágri: „Myslím, že jsem se nenaučila nic. Měla jsem se snad učit od doktora Kruegera kastrovat židovské kluky? Vybírat z holek prostitutky pro polní nevěstince?“ Niečo sa však predsa naučila. Kůstka si po vojne vychutnávala každý deň, pretože sa nič mimoriadneho nestalo. Jej život po vojne však nebol ani zďaleka ľahký. V poľnom bordeli musela skrývať, že je židovka, a teraz, po vojne, zistila, že bude musieť skrývať, kde bola.

Dokázala si představit, co by jí hodně lidí vmetlo do tváře, kdyby to věděli. Kurvila se s Němci? To neměla jiné východisko? Jaký je rozdíl mezi ní a panem Slámou z jejich domu, holičem, který byl za války pyšný, že holí německé brady? Kdekdo z těch, kterým se za války nic nedělo, by usoudil, že se radši měla dát zabít.

A preto nesúďme nikoho, pokiaľ sme neboli v jeho koži. Koľko ľudí má tajomstvo, ktoré sa nikto nikdy nedozvie?

Správne není to, co je pravdivé. Správné je dostat se z toho se zdravou kůží.

Takúto knihu by nedokázal napísať nikto, kto si to neprežil. Arnošt Lustig si to prežil a dokázal to opísať. Aj on však napísal:

Co zachraňuji z říše zapomnění, je nezbadatelný proužek šera mezi nocí a svítáním. Světlo, v němž nic nevrhá stín. Co píšu, je přibližnost.

Takáto skúsenosť sa nedá nikomu opísať. Je ťažké písať o takejto knihe. Je to príbeh, ktorý obsahuje viac otázok než je odpovedí. Neexistuje nič, čo by sa o tejto knihe dalo povedať, aby vás to na ňu pripravilo. Je to príbeh o to krutejší, že je o našej skutočnej, nevymyslenej minulosti. Ak by sa ma niekto opýtal, aká to je kniha, poviem mu: prečítaj si. Uvidíš.

Prečítajte si ju. Uvidíte. “Kdyby paměť byla člověk, nechtěl bys ji potkat v noci.”

[ctext] [c]